Pravidla pro zvyšování kvalifikace

Zvýšením kvalifikace, které zákoník práce upravuje v § 231, se rozumí změna hodnoty kvalifikace. Za zvýšení kvalifikace se  považuje i její získání nebo rozšíření. Připomeňme si, jaká pravidla v této oblasti platí.

Jedná se o tyto zásady:

• zaměstnanec nemá povinnost si svoji kvalifikaci zvyšovat – odhlížím zde od dvou výjimek uvedených výše, u nichž by nezvyšování kvalifikace nemělo povahu porušení povinnosti zaměstnance, tj. "pracovní kázně", ale mohlo by způsobit naplnění výpovědního důvodu podle § 52 písm. f) zákoníku práce,
• zaměstnavatel nemůže zvýšení kvalifikace zaměstnanci uložit,
• musí-li se zaměstnanec za účelem zvýšení kvalifikace dostavit mimo sjednané místo výkonu práce, popřípadě pravidelné pracoviště, nejde o pracovní cestu – pracovní cestou se totiž podle § 42 zákoníku práce rozumí vyslání zaměstnance k výkonu práce, nikoliv tedy za účelem překážky v práci; cestovní náhrady může zaměstnavatel zaměstnanci poskytnout jen dobrovolně, a to v plném rozsahu podle § 156 odst. 1 zákoníku práce nebo jen zčásti, například náhradu jízdních výdajů. Nejde ovšem o cestovní náhrady podle části sedmé zákoníku práce, protože se nejedná o případy jejich poskytování uvedené v § 152 zákoníku práce. Tomuto dobrovolnému poskytnutí cestovních náhrad proto zákon nebrání ani u zaměstnavatelů ve veřejných službách a správě, pro které jinak podle § 173 zákoníku práce platí, že nesmějí poskytovat jiné nebo vyšší cestovní náhrady, než stanoví zákon. Jde o odchýlení se od zákona, které ustanovení § 4a odst. 1 zákoníku práce nezakazuje. Tyto fakultativní cestovní náhrady plně podléhají u zaměstnance zdanění daní z příjmů ze závislé činnosti a odvodu pojistného na sociální a zdravotní…