Práce na dálku ze zahraničí je jedním z nejvíce skloňovaných slovních spojení v imigračněprávní praxi. Podívejme se podrobněji na úskalí, která s ní mohou být spojena.
Největší nárůst tohoto fenoménu registruji z doby nedávné pandemie. Zaměstnavatelé zaměstnávající třetizemce se nevyhnutelně setkali s tím, že zaměstnanci chtěli pracovat ze svého doma (tedy ze zahraničí). Ti uvědomělejší se alespoň zeptali, mnozí prostě odjeli. Navzdory moderním technologiím zaměstnavatelé mnohdy až se značným zpožděním zjistili, že jejich zaměstnanec nepracuje z ČR.
Říkáte si „však jen datluje na laptopu, tak je jedno, odkud!“? Není to tak úplně pravda, a to ani v rámci EU/EHP. Proč? Ačkoliv se usiluje na evropské úrovni o jednotu, stále jsme ji zcela nedosáhli v oblasti sociálního zabezpečení a daní. Ačkoliv máme v ČR nový vládní program Digitální nomád netýká se níže popisovaných situací zaměstnance českého zaměstnavatele pracujícího v zahraničí.
Co takový „dlouhý pracovní výlet“ zaměstnance může vyvolat?
- riziko, že se váš smluvní vztah již neřídí českým právem, resp. jen okrajově: důvodem jsou pravidla mezinárodního práva soukromého;
- riziko neplacení odvodů v zemi pobytu zaměstnance: (obecně platí zásada „kde pracuji, tam platím“, přičemž legislativa připouští výjimky v oblasti…