Už několik týdnů je mediální hvězdou první velikosti. Zaplňuje stránky novin a časopisů, hlavní i vedlejší vysílací časy. To, co o něm víme, jsou – navzdory velkému úsilí vědců – zatím pouhé domněnky a dohady, z nichž se jen těžko dá spolehlivě předvídat budoucí vývoj. Hovoříme hodně o koronaviru, ale nemluvíme tolik o sobě. O tom, co s námi dělá, jak se dotýká našich životů, citů a jak ovlivňuje naše rodiny, práci i komunitu. A právě o nich bychom mlčet neměli.
OBRANA
Virus Covid-19 útočí nejen na naše dýchací cesty, ale také na naši duši a psychickou stabilitu. A protože tu máme tendenci chránit stejně jako naše tělesné zdraví, přicházejí – stejně jako v jiných případech krizí - na řadu nejprve tzv. obranné mechanismy. Umožňují nám – více či méně efektivně – ochránit psychiku a nějakým způsobem fungovat. Například popření nám umožňuje vědomě vyloučit náročné a ohrožující situace. Odkloníme pozornost a zaměříme ji na něco méně zatěžujícího. Nějaký čas se uklidňujeme tím, že krize zmizí. Je to strategie pštrosa s hlavou v písku. A tak prohlašujeme: "Je to jen běžná viróza, tak co blázníte?", "Východní země jsou na tom díky očkování proti TBC lépe než západní.", "Měsíc či dva výpadku s ekonomikou nic moc neudělá, máme rezervy." apod. Se samotným popřením dlouho nevystačíme, případně nás bude stát příliš mnoho vnitřní energie.
Díky intelektualizaci a racionalizaci můžeme přesunout strachy, úzkosti a obavy, které se nám zmocňují, do intelektuální roviny. Snažíme se situaci porozumět, pátráme po zákonitostech a logických predikcích, hledáme informace, studujeme komentáře a zprávy ohledně vývoje koronaviru, pomocí analytických nástrojů odhadujeme budoucí možný ekonomický vývoj. Přesuneme se do hlavy a odstřihneme od nepříjemných emocí. Ani to nelze praktikovat donekonečna.
Projekce je další způsobem, jak se vyhnout se nepříjemným pocitům, které koronavirovou dobu provázejí. Často se jen neradi přiznáváme k panickému strachu z nemoci, k nejrůznějším přípravným strategiím na konce všeho druhu, jako nadměrné nakupování a přezásobení vlastní domácnosti. Doléhá na nás vina z občasného překročení nařízených vládních opatření, stoupá vztek, agresivita. Tyto a další emoce jsou v situaci, kterou právě prožíváme, pochopitelné a vysvětlitelné. Jenže nám kazí představu, kterou o sobě máme – už nejsme ti klidní, rozvážní, vše zvládající a nad věcí. Abychom si zachovali vlastní tvář, připisujeme nepříjemné pocity našemu okolí. Co nevidíme v sobě, zahlédneme jasnovidně u ostatních. A tak spíláme nenasytným lyžařům, kteří museli jet do Itálie, Pražákům, kteří chtějí zavléci infekci do naší vísky, ironicky vtipkujeme na účet nakupujících, aniž si všimneme vlastního přeplněného košíku. Hledáme…
