V případě překážky v podobě vyšetření nebo ošetření je zaměstnavatel povinen zaměstnance omluvit a poskytnout mu pracovní volno na nezbytně nutnou dobu, a to za předpokladu, že vyšetření nebo ošetření nebylo možno provést mimo pracovní dobu zaměstnance. Jednoduše řečeno, nicméně v praxi vzniká řada otázek, jak literu zákona interpretovat.
Byť nařízení vlády č. 590/2006 Sb. přesně nevymezuje, co se rozumí "nezbytně nutnou dobou“, má se za to, že se tato doba skládá z doby cesty zaměstnance k vyšetření nebo ošetření a zpět, z doby čekání na samotné vyšetření nebo ošetření a konečně z doby trvání samotného vyšetření nebo ošetření, a to včetně případných na prvotní vyšetření nebo ošetření navazujících vyšetření nebo ošetření a případné cesty mezi nimi.
Z těchto skutečností přirozeně plyne, že je délka “nezbytně nutné doby“ případ od případu odlišná, nelze ji nikterak paušalizovat a je ji nutno stanovit vždy individuálně.
Někdy se v praxi lze setkat se snahami zaměstnavatelů o paušální vymezení délky "nezbytně nutné doby“ pro všechny zaměstnance a tzv. pro všechny případy, například ve vnitřním předpise. Takové snahy jsou rozporné se zákonem a pro právní posouzení délky „nezbytně nutné doby“, resp. existence překážky v práci v podobě vyšetření nebo ošetření, nerelevantní.
Zaměstnanec má tedy mít na základě právního předpisu pracovní volno na dobu skutečně nutnou na to, aby vyšetření nebo ošetření mohl absolvovat a nemůže si ji tedy svévolně prodlužovat nebo jednostranně vyhodnocovat, že příchod či návrat do práce tzv. "nemají smysl“, jelikož zde bude kvůli následnému či předchozímu vyšetření nebo ošetření vykonávat práci pouze po "zanedbatelnou“ část směny. Lze se však se zaměstnavatelem dohodnout, že si případnou "zanedbatelnou“ část směny zaměstnanec napracuje jindy, tj., že zaměstnavatel poskytne zaměstnanci na jeho žádost na příslušnou část směny pracovní volno, které si zaměstnanec napracuje. Toto možnost vyplývá z ustanovení poslední věty § 78 odst. 1 písm. i) zákoníku práce.
Právní předpisy taktéž stanoví jako jednu z podmínek pro vznik překážky v práci v podobě vyšetření nebo ošetření tzv. nemožnost provést vyšetření nebo ošetření mimo pracovní dobu. Vždy je tedy potřeba nejdříve posoudit rozvrh pracovní doby zaměstnance a ordinační dobu zdravotnického zařízení zvoleného zaměstnancem a zjistit, zda má vůbec zaměstnanec reálnou možnost navštívit zdravotnické zařízení mimo pracovní dobu.
V obecné rovině pak platí, že pokud je ordinační doba zdravotnického zařízení shodná s rozvrženou pracovní dobou zaměstnance nebo je ještě kratší, nemůže zaměstnanec jinak než absolvovat vyšetření nebo ošetření v pracovní době. V dané souvislosti je vhodné připomenout, že má zaměstnanec právo svobodné volby lékaře, a proto zaměstnavatel nemůže argumentovat tím, že v jiném zdravotnickém zařízení je ordinační doba vhodnější a zaměstnanec by zde měl možnost vyšetření nebo ošetření provést mimo pracovní dobu. Pokud se naopak ordinační doba zdravotnického zařízení a rozvržená pracovní doba zaměstnance nekryjí, má zaměstnavatel právo požadovat, aby zaměstnanec absolvoval vyšetření nebo ošetření mimo rozvrženou pracovní dobu. Pokud by to zaměstnanec odmítl, je zaměstnavatel oprávněn zameškanou dobu neomluvit…
