Jedním z opatření, která zaměstnavatelé přijímali a někde stále ještě přijímají v souvislosti s prevencí šíření nemoci COVID-19, jsou různé formy čestných prohlášení.
Primárně se čestná prohlášení uplatnila vůči návštěvníkům areálu, případně vůči zaměstnancům při návratu po delší nepřítomnosti např. po dovolené. Obsahem takového dokumentu je prohlášení dotčené osoby, že v definované době (např. 14 dní před datem prohlášení) nepobývala v uvedených rizikových oblastech a nebyla v kontaktu s osobou, u které byla prokázána infekce COVID-19. Vyžadování konkrétního místa pobytu nebo osobních údajů nakažených osob by však bylo již v rozporu s principem minimalizace údajů.
Na rozdíl od měření tělesné teploty v tomto případě přistupuje zaměstnavatel k zajištění bezpečnosti zdraví a života na svém pracovišti tak, že sám žádné příznaky infekčního onemocnění nezjišťuje a spoléhá na odpovědnost těch, kteří na pracoviště vstupují. Dopady uvedení nepravdivých či neúplných informací mohou teoreticky mít podobu náhrady škody, pracovněprávní, přestupkové a případně i trestní odpovědnosti. V praxi však bude jakýkoli postih za nepřesné či nepravdivé údaje jen velmi obtížný, neboť předpokládá prokázání vědomého uvedení nepravdivého prohlášení.
Toto řešení umožňuje vyhnout se, případně zásadně omezit, zpracování informací o zdravotním stavu (tj. zvláštních kategorií osobních údajů), neboť otázky je možné formulovat tak, že rozhodnutí o povolení či nepovolení vstupu na pracoviště je založeno na informacích o pohybu či sociálním kontaktu, které přísnějšímu režimu dle čl. 9 GDPR nepodléhají. Uvedené platí i v případě, pokud by byla otázka směřována na neexistenci běžných příznaků onemocnění COVID-19, neboť i v takovém případě je získána pouze informace o subjektivním hodnocení dané osoby, nikoli údaj o zdravotním stavu. Pouze v situaci, když dotazovaná osoba uvede, že příznaky nemoci trpí, se o zpracování údajů o zdravotním stavu již jedná. Formulacím otázek je proto vhodné věnovat náležitou pozornost.
…